Vše o intimofobii

V poslední době stále častěji můžete slyšet slovo „intimofob“. Říká se tak ženám i mužům. Mluvíme o lidech, kteří se bojí navazovat dlouhodobé citové vztahy s příslušníky opačného pohlaví. Mají své vlastní sympatie a preference, zamilují se a nechají se unést, ale dlouhé a trvající blízké intimní vztahy je děsí, protože mohou představovat hrozbu pro jejich nezávislost.

Intimofobie je druh fobické duševní poruchy. Je extrémně rozšířený – předpokládá se, že tímto typem strachu trpí až 30 % dospělé populace. Tato fobie je iracionální, vykonstruovaný strach z intimních vztahů, který ve skutečnosti neexistuje a nemá žádné přesvědčivé předpoklady.

Častěji než ostatní jsou intimofobové lidé, kteří trpí neurózami, mají určité problémy s emocionální a psychologickou sférou. A v tomto případě intimofobie pouze doplňuje stávající problémy. Porucha není dědičná, nelze ji geneticky určit, ale z dívky, kterou vychovává matka sama bez účasti otce, stejně jako z chlapce, kterého vychovával pouze otec, se mohou stát intimofobové s výraznými rysy.

Intimofobie je stejně náchylná k ženám i mužům. Intimofob není „vyklínaný“ a „ušlapaný“ ani nejbystřejší zástupce stejného pohlaví, jak by název mohl napovídat. Navenek působí lidé s touto fobií velmi příjemným dojmem. - podobají se velmi neomezeným znalcům sexuálních vjemů, jsou docela společenští a vědí, jak zaujmout zástupce opačného pohlaví.

Takoví lidé se dobře přizpůsobují, snadno vstupují do nových týmů, nacházejí společný jazyk s lidmi. V čem je tedy háček, ptáte se. Háček je v tom intimofob potřebuje silné emoce jako vzduch, potřebuje prožívat vášně, a proto může vést docela svobodný sexuální život a často střídat partnery v souvislosti s nemoudrou potřebou nových pocitů. Takového intimofoba vidí jeho okolí, ale v jeho nitru se děje něco, čemu nikdo z okolí nerozumí – přesně to, co tvoří jeho fobii.

Intimofob využívá své sexuální a milostné aféry jako zástěnu pro skutečné zážitky. Strach z opravdové intimity s příslušníkem opačného pohlaví se v něm pevně usadil. Tento strach má panickou povahu. Je to panika, která se rodí v duši člověka při pomyšlení, že vztah může být vážný, protože ho to v té či oné míře připraví o podíl na svobodě a příliv čerstvých zkušeností nezbytných pro pohodlnou existenci na tomto světě.

Ne, intimofobové se nebojí vdát a často to dělají, když to okolnosti vyžadují. Ale i v manželství si takoví lidé udržují se svým partnerem určitý odstup... Má své zkušenosti, své pocity a plány a potřebuje sex na boku a nové sexuální známosti. Na tom, že se rodiny intimofobů v 99 % případů rozpadají, není nic překvapivého.

Někteří intimofobové mají další problém – sexuální averzi. To je averze k intimnímu partnerovi. Odmítnutí někoho, kdo se donedávna zdál atraktivní a žádoucí, může nastat po první intimitě a po nějaké době pravidelných intimních vztahů s tímto partnerem.

Intimofobie je považována za patologii charakteru, a proto hlavním důvodem jejího vzniku z hlediska psychologie a psychiatrie jsou náklady na vzdělání. Obvykle je toto porušení položeno v dětství nebo během puberty a dítě si bere příklad svých rodičů jako základ.

1. Nejčastěji jde o chování matky, její postoj k představitelům opačného pohlaví, její selhání a chyby v osobním a intimním životě. Pokud dívka vidí, jak mají matky těžký vztah s muži, jak neúspěšná je mateřská zkušenost, pak nemá cenu spoléhat na to, že si vypěstuje správné vnímání mužů. Ve většině případů selhávající matky také posilují strach dětí výroky jako „Všichni muži jsou zrádci“ a „Chtějí jen jednu věc“. Tak je zcela zabita víra ve vážný vztah s příslušníky opačného pohlaví.
2. Porucha se vyvíjí podobně u mužů. Chlapec, kterého naučil neúspěšný příklad svého otce, v ženy zásadně nevěří a jak dospívá, začíná tuto nevěru a nedůvěru promítat do všech žen. Další algoritmus pro muže i ženy je jednoduchý: abyste se nestali obětí, musíte utéct a schovat se. Tento mechanismus spouští v lidské psychice sama příroda a snaží se ji chránit před otřesy. Tak se objevuje strach z blízkých a dlouhodobých intimních vztahů.
3. Méně často se porucha rozvíjí u dospělých. Důvodem je v tomto případě silná negativní osobní zkušenost, osobní drama na rodinné či intimní frontě. A dokonce i příliš silná touha partnera co nejdříve legitimizovat vztah může vyvolat záchvat paniky a znechucení z vyhlídky na další vztahy s touto osobou.

Nemá cenu doufat v převýchovu intimofoba.Vybudovat si k němu blízký citový vztah je velmi, velmi obtížné, téměř nemožné. A bez ohledu na to, co pro něj uděláte, bez ohledu na to, jak moc se ho snažíte obklopit pohodlím a požitky, kouzlo vztahu vydrží jen do té doby, než se k vám intimofob začne vázat. Jakmile bude mít pocit, že se začal citově vázat, raději si najde výmluvu a odejde, nebo vám udělá život nesnesitelným tak, že ho vykopnete nebo odejdete.

Dokud vztah nijak neubírá jeho osobní svobodě, mohou klidně pokračovat. Bude to ale vyhovovat vašemu partnerovi? V případě dvou intimofobů pod jednou střechou je možné, že dojde k uzavření oboustranně výhodného „obchodu“ – svatba zdarma, svatba pro hosty nebo víkendová svatba s naprostou volností jednání pro každého z partnerů. Imtimofob nemůže změnit ani narození dětí, ani přítomnost společné příčiny (například společný koníček nebo podnikání). Je takový, jaký je, a nechce se lišit.

Každý psycholog potvrdí, že intimofobové velmi zřídka vyhledávají kvalifikovanou lékařskou pomoc. Svůj problém nepovažují za duševní poruchu, nehodlají nic měnit na svém přístupu k sexuálním partnerům. A k psychoterapeutovi přicházejí především jen lidé s extrémně těžkým průběhem této fobické poruchy - koitofobie (strach ze sexu obecně).... To znamená, že strach z pohlavního styku je jediným důvodem, proč může intimofob požádat o pomoc specialisty.

Pokud se ale člověk trpící intimofobií přesto rozhodne navštívit odborníka, věřte, že psychologové a psychoterapeuti mu mají co nabídnout, aby problém pomohli překonat.

1. Existují metody kognitivně-behaviorální terapie, které mohou intimofobovi pomoci přestat pociťovat strach z vážného vztahu. Je možné, že partner osoby se bude muset nejaktivněji podílet na léčbě, pokud stále věří v možnost nápravy charakteru milovaného (milovaného).
2. Kromě psychoterapie lze doporučit antidepresiva, která zvýší hladinu serotoninu v těle, což na fyzické úrovni poněkud zmírní projevy strachu – bušení srdce, zrychlené dýchání, poruchy spánku, poklesy krevního tlaku.

Není možné si nevšimnout důsledků, které mohou intimofobovi hrozit. Jednoho dne přijde věk, kdy se sexuální radovánky s novými partnery stanou obtížnými, přestanou přinášet radost. Touto dobou už mají lidé většinou děti, vnoučata. Intimofobové naopak zůstávají na prahu stáří v nádherné izolaci, trpí absencí obvyklých návalů adrenalinu, nechají se unést alkoholem a drogami. Cítí se jako vyděděnci, nepochopení, nemilovaní, ale pozor, ani v tomto osamělém nešťastném stavu nepřehodnocují své přesvědčení a nadále trvají na tom, že „láska neexistuje“, „všechny ženy jsou blázny“ a „všichni muži jsou darebáci. ." Proto je velmi důležité si včas přiznat, že existuje problém a je třeba ho řešit. Je dobré, když je nablízku blízký člověk, který je připraven pomoci a sdílet všechny úskalí této léčby.