Vše o dutaru

Většina hudebních nástrojů k nám přišla z dávných dob. Dutar je v mnoha zemích národním pokladem. Jeho neobvyklý zvuk je způsoben speciálním materiálem strun. Nástroj se používá k provedení mnoha hudebních skladeb i dnes.

Dutar je strunný drnkací hudební nástroj. Design má dlouhý krk, poněkud připomínající loutnu. Zpočátku je to turkmenský hudební nástroj, ale je také běžný mezi Tádžiky, národy Afghánistánu, Ujgury, Íránci, Uzbeky a Karakalpaky. Dutar je jedním z hlavních zařízení pro provádění lidové hudby.

Celková délka výrobku je cca 90–120 cm Korpus je vyroben z lepeného nebo dlabaného dřeva. Přístrojová deska je vždy tenká a vybavena otvory pro rezonátor.

Dutar se stal známým kolem 15. století. Poprvé se nástroj objevil mezi pastýři. Nejprve se provázky vyráběly ze zvířecích střev. Později se materiál změnil na hedvábí.

Mnohem později, již ve 30. letech XX. století, se objevily vylepšené verze dutaru. Stali se součástí turkmenských, uzbeckých a tádžických lidových orchestrů. Íránské a afghánské odrůdy dostaly 3 struny a byly mírně odlišné od středoasijské odrůdy. Herat dutar má až 14 strun. Moderní nástroj může mít jak hedvábné, tak nylonové struny.

V muzeu v Uzbekistánu je dutar, který patřil Khoja Abdulaziz Rasulev. Ten muž byl vynikající hudebník, skladatel a zpěvák. Abdurehim Heyit je současný hudebník, který ve své tvorbě používá dutar.

Dutar je nejoblíbenějším nástrojem mezi Turkmeny. Je dokonce přítomen ve složení symfonických, popových orchestrů. Hudebníci, kteří se na tento nástroj specializují, se nazývají dutaristé. Jejich repertoár zahrnuje mnoho lidových melodií z různých zemí.

Všechny mistry spojují speciální dovednosti v zacházení s dutarem. Doprovázel Turkmeny v radostných i smutných životních situacích. Právě tento hudební nástroj byl s nimi při jejich putování soutěskami a pouštěmi. Melodie na něm provedené jsou považovány za jakési suity a rapsodie.

Al Farabi, autor Velkého pojednání o hudbě, před více než tisíciletími raději poslouchal dutar. Postupem času se umění hry na tento hudební nástroj zdokonalovalo a posluchače vždy pohladilo po duši. Důležitým rozdílem mezi dutarem a jeho analogy je to, že se na něm vždy hrála lidová hudba. Spousta muzikantů si hravě dokázala vyrobit hudební nástroj svépomocí a správně jej naladit.

Muhammad Ishangulyev je slavný dědičný mistr dutarchi. Celé dětství prožil v otcově dílně. Od mládí věděl, že si kromě svého jména pamatujete i dobrou hudbu. Melodie se prostě vryje do duše a už se na ni nedá zapomenout. Otec tedy předal Mohamedovi nejen praktické dovednosti, ale také duchovní postoj k dutaru.

Ishangulyev, jak jeho otec snil, zasvětil celý svůj život výrobě tohoto nádherného hudebního nástroje s hedvábnými strunami. Za tímto účelem ten chlap důkladně prostudoval vlastnosti a vlastnosti stromu, který se změní na dutar. Mohamed ujistil, že materiál není neosobní, řídí myšlenky mistra, nutí ho počítat sám se sebou.

Dlouhá historie dutaru z něj udělala skutečnou vědu. Výběr správného dřeva je klíčovou výzvou. Řemeslníci používají moruše nebo hrušeň. Strom musel nést ovoce, jinak by byl zvuk špatný, špatný. Celé léto se vybraný materiál suší v přírodních podmínkách na slunci.

Má se za to, že díky dostatku tepla a světla je dřevo poddajnější. Nástroj vyrobený z takového materiálu má čistší zvuk, který nelze zaměnit s ničím jiným. Přitom mistři dělají dutar jen se správnou náladou a inspirací. Pokud uděláte nástroj ve špatné náladě, pak bude zvuk velmi ponurý, žalostný.

Mohamed si během své dlouhé praxe všiml, že neudělal dva podobné dutary. Používal stejnou řezačku, nůž a skobu, ale nástroje zněly pokaždé jinak. Mohamed srovnává dutar s lidmi a jejich mnohostrannou povahou. Stejně tak si hudebníci vybírají nástroj pro svou duši.

Řemeslníci dokonce berou leštění maximálně zodpovědně. Nástroj je hladký a lesklý. Po vyrobení má dutar jasně žlutý odstín. Při hře se vám mastnota z rukou a pot vsakují do dřeva a to mění svůj vzhled. Díky tomu se dutar stává jedinečným, na rozdíl od svých protějšků.

Americký host jednou přišel k Mohamedovi, aby si poslechl a koupil jeho výtvor. V té době už muž žil v Serdaru několik let a učil angličtinu místní děti. Američan byl ohromen zvukem nástroje, jeho odlišností od ostatních. Host v hudbě viděl celou životní filozofii Turkmenů. Nyní je produkt z dílny Mohameda v americkém muzeu.

Mistr měl 6 synů a 2 z nich převzali jeho vědomosti. Díky tomu tradice pokračovala ve svém životě i v další generaci. Výcvik probíhal stejným způsobem jako u samotného Mohameda. Chlapci strávili celé dětství se svým otcem a sledovali jeho práci.

Na dutare Mohameda hraje více než jedna generace talentovaných hudebníků. Práce v dílně nekončí, zakázky jsou vždy. Dutar je vybírán podle preferencí hudebníka. Musí vyzkoušet a poslechnout si nástroj, než jej použije před publikem.

Dutary Mohameda kupují hosté z jiných zemí. Nástroje jezdí na výlety a těší mnoho lidí. Díky tomu se neztrácí zvláštní řemeslo a znalosti. Hudební nástroj s hedvábnými strunami si svého posluchače vždy najde.

Po staletí byl dutar mezi Turkmeny považován za nejlepší dárek. Nástroj je dán v těchto případech, pokud chtějí vyjádřit zvláštní povahu a upřímnost. Je součástí velké tradice, která se dědí z generace na generaci. Nářadí je zavěšeno na stěně nebo umístěno na speciálním místě, pečlivě skladováno a udržováno. Dutar je symbolem oslavy a pohody.

Dutar zní tlumeně, něžně a s lehkým přesahem. Je to způsobeno klouzáním nehtů hudebníka po ozvučnici. Spodní stupnice je chromatická a horní diatonická. Interval je 1–2 oktávy. Tradiční ujgurské a tádžické nástroje jsou vybaveny hedvábnými strunami.

Dutar je starověký hudební nástroj. Hrají ji jak lidoví interpreti, tak profesionálové. Výhodou dutaru je, že je vhodný pro souborový i sólový výkon. To je dobrý doprovod pro vokály. Na takový hudební nástroj se často hrají části kusů a makomů.

Hudba může být různá, stejně jako technika hraní. Přímo záleží na lidech, v jejichž rukou nástroj skončil. Někteří na struny jen hrají, jiní na ně brnkají. V používání dutaru neexistuje žádné striktní pravidlo.